Na konci února jsem si udělala masérský papíry, docela ke mně začali chodit lidi, pak jste mi zavřeli masérnu i gym, a nakonec jste doma zavřeli i mě. Tehdy jsem si říkala, v pohodě, nebudu fňukat, mám přece ještě psaní a knížky a nevadí, že jste mi zavřeli i knihkupectví, online prodej byl nakonec větší než o Vánocích.
Dostala jsem od vás i kompenzační bonus, sdílela jsem mezi svý followery, že maj nosit roušky, nedržkovala jsem, všechno jsem tak nějak s jakousi pokorou přijímala, hlavně že my doma jsme ok, že moji blízcí jsou ok, nic strašnýho se nám neděje, prachy sú. Dokonce jsem vás hájila! Kolikrát jsem opakovala, že celá ta situace je pro všechny, i pro vás, úplně nová, že fuckupy se holt dít budou, snažila jsem se vší silou oprostit od toho, že jsem volila jiný lidi, jiný strany, než vládnou, snažila jsem se to brát tak nějak “nadstranicky.” Jde přeci o zdraví a za tuhle mrdku nikdo nemůžem.
Vyšla mi nová knížka, měla jsem kliku, že tu moji vydali v termínu, protože spoustu jinejch odložili o půlrok. Dokonce jsem mohla uspořádat i legální křest. Bylo léto, opět jsem si řekla, že v rámci nějakýho vyššího dobra omezim svoje aktivity, odpustíme si moře a cestování a byli jsme akorát na pár dní v Tatrách.
Jak jsme mohli, izolovali jsme se na vesnici, kde rekonstruujem barák, když to v září zas začalo nabírat na síle, zrušili jsme oslavu dědovejch narozenin. Covid jsme neprodělali doma ani jeden, dotáhli jsme ten social distancing fakt skoro k dokonalosti.
Pak přišla druhá vlna a já si pamatuju svoje zděšení, ten moment uvědomění, takovej tlak na hrudi, leknutí a strach, když jsem viděla, jak vůbec nevíte, co máte dělat. Jak se od jara nic nikam neposunulo. Jak jste zoufalý a střílíte náhodně. Jak moje kamarádky a kamarádi s dětma padaj na hubu, protože školou povinný děti doma plus rodiče na homeofficu v malým bytě celý dny, to je na střelu do hlavy. Jak známí zavíraj hospodu, prosí lidi okolo, aby si u nich objednali rozvoz, aby nějak přežili. Jak mi zas zavíráte knihkupectví, kde se za den otočí zhruba stejně lidí, jako v jedný frontě v supermarketu, jak mi zavíráte gym a masérnu, ačkoliv to jsou místa, kam lidi chodí relaxovat a posilovat imunitu. Jak lidi okolo mě choděj dobrovolničit do nemocnic, protože je to všechno tak v píči, že jste od jara nezvládli nijak navýšit kapacity personálu, regulerně necháváte zdravotníky napospas osudu a lidi, co maj rodiny a svoji jinou práci, vám zachraňujou prdel tím, že maj v sobě asi tak o 200 procent víc empatie než vy.
Kdybyste totiž nějakou měli, nedovolili byste, abychom se všichni jak stádo ustrašnejech ovcí dozvídali o opatřeních s půldenním předstihem, aby lidi nevěděli, kdy jejich děti budou moct do školy, aby živnostníci museli o dávku za vámi zavřený podniky škemrat a ještě přísahat, že si ani náhodou nic nikde jinde nevydělali.
Všichni okolo mě jsou frustrovaný, unavený, když už se smějou, tak hystericky skrze slzy tomu, že se každej den ukazuje, že dno má ještě sklep. A že vy si v klídečku odhlasujete daňovej balík reforem a z toho půlku vlastně omylem, že předseda vlády je na normální dotaz poslankyni schopnej odpovědět, že je nechutná a má radost, že se umírá a nakonec, asi abyste nemuseli vyplácet další kompenzace, vyhlásíte, že kultura se může rozjet, jen bez diváků.
Když jsem si tohle včera přečetla, regulerně mi tou beznadějí a zoufalstvím vhrkly slzy do očí. Váš amatérismus, ignorace a totání nekoncepčnost dospěly vrcholu, aspoň v mejch očích a nedokážu pochopit, jakto, že vám to vlastně pořád všichni tak nějak tiše tolerujeme.
Ten váš slavnej systém PES tu měl bejt v březnu a když tu nebyl v březnu, měl tu bejt v září a když se tak rádi porovnáváte se zeměma okolo, tam všude byl mnohem dřív než tady.
Já už nechci vidět svý kamarády, jak se štítama na hlavě makaj v nemocnici. Nechci vidět svý kamarádky, jak se hromadně objednávaj k psychiatrovi nebo psychologovi, protože už prostě nemůžou. A už nechci vidět vás. Ty vaše otrávený ksichty, když nám direktivním tónem sdělujete, co všechno se od zejtřka zase mění.
Jak jsem si ještě před půlrokem neuměla tak docela představit bydlení na vesnici, teď už velice dobře. Člověk je tu odtrženej od vší tý posraný marnosti, nemusí denně chodit skrz zavřený město duchů a pozorovat přibejvající cedule s nápisama k pronájmu nebo k prodeji. Můžu celej den sázet tulipány a sbírat ořechy a pálit suchý větve u sebe na zahradě a na chvíli zapomenout, do jaký zkurvený prdele nás všechny ženete.
Propásli jste to, nebyli jste připravený a odnesem to my všichni, a ty vaše zbrklý nařízení a přerozdělování peněz pak nejen my, ale i naše děti. Můžete za to vy a pouze vy. Za to, že lidi nedodržujou opatření, protože k vám nemaj důvěru. Za to, že se to tu v létě rozvolnilo. Za to, že lidi krachujou, jsou bez úspor a bez vidiny něčeho dobrýho, co je čeká. Posrali jste to a já nemám už ani minimální chuť tomuhle vámi řízenýmu systému platit daně, odvody, dodržovat pravidla a “táhnout za jeden provaz.”
Bez úcty,
Markéta
Úřad vlády ČR
Andrej Babiš
Jan Hamáček
Vojtěch Filip

zdroj:facebook